Pánská ješitnost je bezmezná...

17. června 2016 v 18:35 | Baghíra |  - O pánech
Přiznávám se bez mučení, že si zahrávám. A ráda. Sice jsem spokojená ve vztahu, ale to mi asi nikdy nezabrání se vrhat do poznávaček ostatních chlapů. Nejsem rádodajná, vlastně jsem nad poměry slušná holka. Ale ráda se bavím a nenechávám se odstrčit od zábavy jen proto, že "někoho mám".



A tak se mi občas stane, jako třeba včera, že sedím v hospodě jako jediná holka s pěti chlapama, z toho ještě o dvou vím, že by se rozhodně nenechali přemlouvat, kdyby se jim naskytla příležitost mě mít v posteli. A ani jeden z nich není ten můj. Takže tam sedíme, bavíme se, já vidím, že můj výstřih, ačkoli není kdovíjak odkrytej, má dobrej den a schytává víc pohledů než obvykle.

Jak večer postupuje, pánů ubejvá. Skoro všichni další den pracujou, takže to nechtějí táhnout kdo ví do kdy do rána. Zbudeme tři. Je jedna ráno, domů se mi samotný nočkama opravdu jet nechce, a dostatek peněz na taxi už u sebe taky nemám. Když zmíním, že bych si ráda někde cestou z hospody vybrala peníze, zmíněný dva pánové jsou hluchý jako polena, a neomylně mířej k jednomu z nich domů. Tuhle část Prahy sotva znám, takže opravdu nepřipadá v úvahu, abych se odtud snažila dojít na nějakou zastávku. Navíc to vypadá, že brzy začne lejt...

A tak se ve dvě ráno ocitnu v bytě na Pankráci, koukám jak si pánové chystaj whiskey na ledu, a sama piju vodu, protože mě ze zahulený knajpy ještě stále bolí hlava. Jsem úplně střízlivá, a jsem v malým bytě s dvojicí týpků, co už měli pár piv, a polovina láhve red labelu se nemá dožít rána.

Vlastně se to vyvíjí dobře. Kouříme narguilé, posloucháme White Stripes a AC/DC, kluci mě střídavě vyzývaj k tanci, a pak se při úsporným tančení na malý ploše pokoje předhánějí kdo mě zvládne v závěrečný figuře víc zaklonit, bez toho aby ztratili rovnováhu. Vlastně je to roztomilý, dokud si málem nerozbiju hlavu o noční stolek. Když se s díky omluvím z dalších čísel, kluci si ochotně švihnou jedno spolu. Pak že jen opilý holky tíhnou k osahávání stejnýho pohlaví.

Když začíná svítat, dostanu na výběr. Širší matrace s panem domácím, co je cítit potem a pivem, nebo užší s pánem co se na mou společnost pod dekou vyloženě těší. S lehkýma výčitkama si lehám k tomu druhýmu, protože vedle prvního se mi nechce dejchat několik hodin. Lehám si na bok, zády k němu, tak asexuálně, jak to jen úzká matrace dovolí. Okamžitě se kolem mě ovine jedna ruka. Tak ať. Pokud nebude dotěrná, může si tam zůstat.

Nezamhouřím oko. Pánové unisono chrápou, a poslední hodinu strávím přesvědčováním spolunocležníka, že se s ním opravdu, ale opravdu nechci vyspat, když z něj táhne směs piva a whiskey, a ještě metr od nás spí někdo další. Ne, že by těch důvodů nebylo ještě o dost víc (jako třeba, že jsem zadaná, a že on má na svým účtu tak milion holek, takže bych se bála jestli od něj nechytnu nějakej prevít), ale tyhle si byl jakž takž ochotnej poslouchat, mezi neustálým opakováním, ať přestanu blbnout. A tak jsem si během hodiny poslechla to, na co se běžně spotřebuje celej večer. Od toho, že jsem roztomilá, divoká a určitě zajímavá, přes to, že jsem stydlivá a vystrašená, až po to, že jsem nudná, nevyspělá, a chovám se jako děcko. Všechno vyplývá jen z toho, že jsem byla ochotná ho stále dokola odmítat, a po několikerým upozornění ať mi nesahá za kalhoty, jsem ho důrazně rafla do ruky. Zajímalo by mě, co si s takovým přístupem sliboval.

Ráno je jeho opile milý a galantní chování fuč. Rozeřve se mobil, utrousí se nějaká ta kurva, a pak už moc slov nepadne. Jen podivný pohledy, těch je požehnaně. On na mě kouká, jako by litoval, že na mě kdy šáhnul. Já na něj koukám znechuceně. Má kruhy pod očima, rozcuchaný vlasy, polštář obtisknutej na obličeji, a přes trenky je jasně vidět to, co jsem cejtila několik hodin napláclý na vlastních zádech. Já už jsem prakticky oblečená, jen mi slušný vychování velí po tý miniparty aspoň sklidit nádobí. Nanosím to do kuchyně, pán se zatím oblíkne, vrhne na mě poslední divnej pohled, opřenej o futra v kuchyni, zatímco si zapíná kalhoty, a snaží se co nejrychlejc zmizet. Já už tam taky nechci strávit ani minutu. Zmizíme z bytu ve stejnej čas, ale před barákem on beze slova vyrazí někam dopryč, a mě nezbyde než si hodit na hlavu velkou kapuci od mikiny, a vykročit do toho šílenýho lijáku, směrem, kterým se domnívám, že by mohla bejt zastávka tramvaje, směrem domů, kde bych se mohla osušit, zahřát a v klidu vyspat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Beautiful sick mind Beautiful sick mind | 17. června 2016 v 22:14 | Reagovat

Ajaj. Do podobny situace jsem se taky dostala. A bohuzel bych lhala, kdybych rekla, ze jen jednou. Mas pravdu v tom, ze si trochu zahravas. Ja jsem se vzdycky chlacholila tim, ze jsem se udrzela a ze se vlastne nic nestalo, takze neni proc se znepokojovat. Ale ono to se to casem zacne projevovat vic a vic. Ale kdo vi. Treba jsi silnejsi a lepsi, nez ja😉

2 Baghíra Baghíra | Web | 29. června 2016 v 13:16 | Reagovat

[1]: je fakt že i když ta situace nebyla kdovíjak příjemná (nevyspalost, nechtěný otlapkávání od spolunocležníka, a následný vyslechnutí ne zrovna slušnejch přirovnání), ale zároveň je mi jasný, že si to někdy s někým určitě zkusím zopakovat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama