Jen jeho. Jen její.

6. listopadu 2015 v 12:17 | Baghíra |  - Duel
Je nás tu asi dost holek a dam, co se někdy setkaly s majetnickým chlapem. Možná ne na vlastní kůži, ale třeba pozorovaly na kamarádce (nebo někom z příbuzenstva), jak to na ženskou může působit.


Já naštěstí mám tyhle zkušenosti jenom zprostředkovaný. Neumím a nechci si představit, že bych měla mít diktovanej život od někoho, kdo vyžaduje, abych s ním trávila každou volnou chvíli svýho života. A pokud bych měla jít někam sama, pořád by mě kontroloval přes mobil.

Kamarádka přesně takovýho chlapa má, a když se mnou jde jednou za několik měsíců ven, má na sobě oblečení, který jí on schválil (a většinou se skládá z kousků, který jí sám dal), a má přesně daný, kam se mnou může jít a kdy se musí vrátit domů, aby se s ním mohla koukat na film a udělat si "fajn večer" podle jeho představ. A co je na tom nejhorší, ona je spokojená. Nevadí jí, že si ani nemůže vybrat, kam jít ("Tomáš má pravdu, ten podnik je fakt divnej, a posledně tam po mě někdo prej koukal, a to on prostě nemá rád."), vůbec jí neštve, že mu dělá chodící reklamu na jeho vkus ("No jo, já bych si možná vzala jinou kabelku, ale tuhle mi Tomí dal k výročí a má strašně rád, když jí nosím.").

Na druhou stranu, my holky občas nejsme jiný. Mám kupu kamarádů, co jsou ze svejch bab vyloženě připodělaný. Je jim fuk, že jim milá slečna začala nejdřív nenápadně, a časem dost okatě řídit život. A kdyby jen řídit. Dokonce jim diktuje s kým můžou chodit ven. Je to jednoduchý. Jen s klukama. Pak to vede ke komickejm situacím, kdy se mnou kamarád sedí v baru, a píše kamarádovi, co říct jeho holce, kdyby mu volala. Sám pak přítelkyni píše, že jde s dotyčným na pivo, jen aby náhodou nezjistila, že šel na skleničku se mnou. A to nezáleželo na tom, jestli jsem zadaná, nebo ne. Prostě jsem byla holka, a to stačilo...

Můj mozek tohle absolutně nepobírá. Copak není základem fungujícího vztahu důvěra? Možnost se spolehnout, že když jeden řekne, že někam s někým jde, bude to pravda? Není to vysilující, neustále si vymejšlet scénáře, co kdo řekl, co tím myslel, a v čem nám lhal? Proč má někdo potřebu si svojí přítelkyni, nebo přítele hlídat jako doga, jen aby mu náhodou neutekl za plot k někomu dalšímu? Nemělo by to bejt obráceně? Že když někoho máme fakt rádi, nebudeme ho kvůli tomu omezovat?


Baghíra
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Beautiful sick mind Beautiful sick mind | Web | 10. června 2016 v 18:10 | Reagovat

Já jsem ses takovým extrémem nesetkala, ale když jsem začala chodit na vejšku, měla jsem taky za zády stíhačku, která mi volala 5x denně a musela jsem vždycky dávat vědět, kde, s kým jsem a kdy budu zpátky na koleji. Teď mám sice chlapa, co mi nic nediktuje a dává mi volnost, ale přesto mám pořád pocit, že bych se měla cítit provinile, že jsem ho nechala samotného a vyrazila si s kamarádama. Je to hroznej boj. Asi jsem odsouzená k tomu, že nikdy nebudu spokojená =D.

2 Baghíra Baghíra | Web | 11. června 2016 v 17:17 | Reagovat

[1]: já naštěstí takovýho stíhače taky neměla. Užila jsem si trochu žárlení, ale to je proti tomuhle drobnost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama